Když bezmoc skoro zvítězí…

Příběh, který mi přišel na výzvu ve videu o sdílení příběhů na téma domácího násilí. Máš svou zkušenost? Poděl se taky! Ženy, které si procházejí domácím násilím potřebují inspiraci.Potřebují číst, že to jde, že odejít MÁ SMYSL.

Váhala jsem, zda tento příběh napsat, protože panuje spousta zcestných názorů na toto téma a jen ten, kdo si neprošel něčím podobným, nebude vědět, o čem tu vůbec píši.  Je to pro mne stále bolestné téma, i když je zdánlivě dávno za mnou, ale následky si já i má dcera neseme do dnes.

Tak tedy: kdysi dávno jsem se seznámila s mužem, který se zdál být milý, empatický, láskyplný a měl spousta dalších předností, alespoň tak se mi zdál. Začli jsme spolu žít… Život s manipulátorem, alkoholikem a sociopatem s sebou přináší spousta úskalí, jako například to, že vás nejdříve přesvědčí o své lásce a poté vás řečmi a svým chováním i skutky pomalu pomalinku odřízne od přátel a rodiny.

Prostě mu uvěříte, že vás miluje a že jste v jeho životě alfou a omegou a člověk tak rád věří. Pak když už jste na něm zcela závislá, ať už materiálně, či citově… nebo co se bytu týče… začne svou strategii měnit. Najednou jste prostě na nic: nic neumíte, nic nedokážete, nestojíte za nic. Zničí vaší osobnost i vaší vůli k přežití. Přichází propad do nicoty. Přijde první hádka, první facka, či požduchování, první omluva slzy a vysvětlování, že to vlastně nechtěl, že mu to ujelo, že už nikdy a podobně. 

Poté vás ale postupně přesvědčí o tom, že je to vlastně vaše vina, že za to můžete vy a nakonec tomu i uvěříte. Tento člověk přesně ví, kam a jak uhodit, aby to nebylo znát, aby nezůstaly následky, žádné modřiny, bez oděrek. Třeba temeno hlavy pod vlasy, beze stop, štípání vnitřních stran stehen, tahání za vlasy, třesení vámi, až zvracíte… toto vše a mnoho dalších věcí. 

Samozřejmě, že máte strach, je větší, silnější a má nad vámi moc. Později už se ani neprojevujete nahlas, nechcete přece, aby to slyšely nebo viděly děti. Jen tiše pláčete a sténáte. Navíc, kdo by vám věřil, že tem milý muž, který se venku před lidmi prezentuje jako ten nejlepší partner, ten co vás a děti miluje natolik, že by se pro vás rozkrájel, že tento muž je za zavřenými dveřmi tak hrozný. Nikdo.

Dodnes si vzpomínám na to, jak ho má dcera ve svých skoro pěti letech prosila, ať mě něškrtí, že umřu plakala, i já jsem prosila o svůj život… Marně. Nepovolil, dokud jsem neomdlela. Vždy jsem si myslela, že když přichází konec, proběhne vám před očima celý váš život. Neproběhne, máte jen strach. Strach, že ty, co milujete, už nikdy neuvidíte. Nemůžete dýchat a pak jen slábnete.

Pak samozřejmě vše popřel. Už ani nevím kolikrát jsme utíkaly z bytu boso, plné strachu. Už když jsem slyšela jeho klíč v zámku, bylo mi fyzicky nevolno.

 A policie? to je další kapitola. Když sousedi volali policii, zatím co on mě tahal za vlasy po schodech, tak to dopadlo neskutečně: Nemáte na sobě stopy násilí a pán nejeví známky agresivity, je nám líto, nemůžeme pro vás nic udělat. Pramálo pozornosti věnovali tomu, že se krčíme s dcerou v rohu chodby u sousedky, třepeme se strachem a nemůžeme skoro mluvit. Perfektní pomoc, co říkáte?

Nemáte kam jít, i na azylové domy jsou pořadníky a není snadné se tam dostat. Věřte mi, že tam ani nechcete. Je tam spousta žen, kterým tento život vyhovuje. Nemusí pracovat, na hygienu moc nejsou, děti rostou jako dříví v lese a když jim pro cigarety, či víno nezbyde na jídlo pro ně, dostanou něco na příděl. 

Je to mnohem složitější, než se lidem venku zdá. Nemáte přátele, taky kdo by vás s dcerou vzal bydlet k sobě domů… Pokud už se sem tam někdo našel, chtěl po mně dost peněz a dělala jsem tam v podstatě služku. Bylo by to na další slohovku. No a stan si na náměstí prostě nepostavíte. Kolikrát jsem před ním utíkala za bíleho dne po ulici a volala o pomoc. A víte co? Nepomůžou. Smál se mi: „Jen řvi, krávo, budou si myslet, že jsi hysterka a vyserou se na tebe.“ Měl pravdu, nikdo se nezastavil, maximálně se koukli z okna, co se děje, měli nejspíš dobré kino a to je vše. Jen jednou se mě zastala žena. Ano, slyšíte dobře ŽENA. Nejspíše to sama zažila. Neodešla, dokud neodešel on. Kdo ví, zda mi nezachránila život.

Obecné mýty typu: Asi to tak chce, nebo Nejspíš jí to vyhovuje, pak také Proč neodejde? Každá může odejít!, nebo dokonce Líbí se jí to. Ach můj bože! Ne, nelíbí! Komu by se takový teror líbil? Nikomu. Jste ale prostě na dně fyzicky a psychicky. Tehdy jsem to chtěla několikrát ukončit. Byla jsem zoufalá a zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Pak jsem se ale vždy podívala na svou dceru. NEMOHU ODEJÍT A NECHAT JÍ TU. MUSÍM JÍ VYCHOVAT A KDO JINÝ NEŽ JÁ? JE TO MÁ NEJVĚTŠÍ LÁSKA.

A tak jsem nakonec posbírala zbytek svých sil, opět uvěřila v sebe samu a postavila se tomu. Trvalo to dlouho, nikdy nezapomenu na pachuť strachu a bolesti, studu a nepochopení, ale také na chuť vítězství.

Ráda bych všem těmto ženám vzkázala toto:

Nevzdávejte to! Držte se a postupujte SYSTEMATICKY, krůček po krůčku, odkládejte si korunu ke koruně, mějte někde schované základní věci na oblečení a papíry jako třeba občanku, očkovací průkaz a podobně.

Nepolevujte. Je jedno, jak dlouho to potrvá, i když vám přeji, aby to bylo co nejkratší dobu. NEPOLEVUJTE, NAKONEC TO DOKÁŽETE! Nenechte se odradit chytrými řečmi lidí, kteří si tím neprošli a nerozumí tomu ani za mák. Vzdávám hold všem těmto ženám a chytrákům vzkazuji, že opravdu jen ten, kdo spadne do vosího hnízda, zná chut žihadel. Celý život se učíme a ano, učíme se většinou přes bolest. Já se naučila, že jsem silná, dobrá matka a opravdu dobrý člověk, že mám obrovskou hodnotu a už nikdy a nikdo se ke mě tak chovat nebude, našla jsem svou cenu, svou skutečnou osobnost.

Držím vám palce. S láskou, jedna z vás…

Komentáře