O vztazích a nevěře

Nevěra je obecně našimi mravními zásadami označená za něco špatného. Neviděla bych to tak jednoznačně… Zažila jsem si všechny strany... Byla jsem podváděnou, podvádějící i milenkou… Možná i proto jsem v soudech velmi opatrná. Nikdy totiž nestojíme v botách toho druhého, a tak nemůžeme soudit, jaká rozhodnutí dělá…

Když se rozpadá vztah, je vina vždy na obou stranách. Stejně tak, když jde o nevěru, je vina na obou stranách a nutno říci, že milenku/milence zde nebereme jako žádnou ze stan. Proč? Protože nevěra se dost pravděpodobně vkrádala do života páru už dřív. Mnohdy to totiž začíná tzv. „společensky přípustnou nevěrou“. To jsou běžné věci, které spousta z nás dělá, když chce relaxovat: sport, sledování TV, hraní PC her… Jenže když přerostou v denní bázi, kdy pak na reálné bytí SPOLU (ne jen vedle sebe) už nezbývá čas, je to úplně to samé. Jen pro náš mozek a pro společnost je to přípustné. Hlavně, že „nechodí jinam“.

Na vztahu je potřeba pracovat

V momentě, kdy vztah dosáhne jakési „vážnosti“, začnou se partneři mnohdy vnímat jako samozřejmost. Přestanou se starat jeden o druhého a vlastně žijí už jen vedle sebe. Ženy se často ztratí v mateřství a povinnostech kolem domácnosti, muži zase v roli živitele rodiny a na nic jiného už najednou není místo… Kam to vede? K nevěře. Ať už k té „společensky přípustné“ nebo té „normální“.

Aby vztah vzkvétal, je potřeba mu věnovat čas, energii a podporovat vzájemnou lásku. Bez toho to nepůjde.

Dělám to jen kvůli dětem…

To je něco, co upřímně nechápu… Už jen proto, že jsem ze vztahu s Vájiným otcem odešla PRÁVĚ PROTO, že mám dceru. Pravda, kdybych ji neměla, nejspíš bych odešla mnohem dřív… Ale vztah s jejím otcem ze mě dělal unavenou, věčně naštvanou, netrpělivou a uřvanou ženskou… Chtěla jsem pro sebe i pro Váju víc. Chtěla jsem být mámou, jakou si zaslouží, a tak jsem odešla. Její otec to viděl jinak. Kvůli Valentýně bychom se měli snažit dát to znovu dohromady, aby měla úplnou rodinu. Pardon, ale to je podle mě největší kravina, kterou lidi dělají. Děti totiž nejsou hloupé. Cítí to. A pak v dospělosti často opakují naše chyby a zůstávají v nefunkčních vztazích kvůli dětem. A to teprve bolí, když vidíte, že vaše dítě opakuje vaše chybyJakým vzorem pro své dítě chcete být?

Šťastný a spokojený rodič je nejlepší vzor

Nenarodili jsme se proto, abychom ostatním dávali smysl. Narodili jsme se proto, abychom byli šťastní. Často ale pod tíhou společenských norem a programů „hodná holčička“ a „hodný kluk“ děláme přesný opak… K čemu to je? Jen ničíme sebe a své blízké…

Chceš to mít „jinak“? Jak budovat šťastné vztahy? Základ je ve vztahu k sobě samé, v tom Ti pomůže seminář Laskavý dotek ženy >>>

Komentáře