Začínáme 4. společný rok…

15. 9. 2015 v 7:07 se narodila moje dcera Valentýna. Od té doby uběhly 3 roky a začínáme 4. společný (pokud se nepočítá čas těhotenství, kdy jsme sdílely společný prostor mého těla.)

Vraťme se ale k tomu prvotnímu momentu, kdy Vája vykoukla na svět. Myslím, že matky mi dají za pravdu, že se pocity po narození dítěte nedají moc popsat do slov, protože naše slovní zásoba není schopna pojmout tu hloubku a sílu lásky, která se promítne v tom jediném okamžiku. Od chvíle, co byla Vája počata, jsem každý den objevovala novou intenzitu lásky, kterou je možné cítit, ale nikdy by mě nenapadlo, že se může prohloubit a rozšířit ještě o tolik!

Od prvního dne, kdy jsme se rozdělily a staly se z nás 2 samostatné bytosti, začala změna, kterou jsem si neuměla představit. Rozhodnutí mít dítě, bylo VĚDOMÉ, Vája si mě vybrala a já jsem jí umožnila přijít. Pro někoho to je možná sci-fi, ale to, že přijde právě Valentýna jsem věděla ještě dřív, než jsem otěhotněla. Její dušička o sobě dala vědět, včetně jména, jaké chce nosit. Vědomé početí, vědomé těhotenství a asi byste řekli, že by mělo nastoupit vědomé mateřství… No… Ano i ne… Valentýnka ze mě tahá to nejlepší, ale často taky to nejhorší. Programy, o kterých jsem třeba vůbec netušila, že je mám! Občas je to opravdu velká výzva je zastavit a reagovat JINAK. Učím se to.

Jedna z velkých výzev je neztratit se v roli matky. Mou největší noční můrou byla vidina možnosti, že by se ze mě stala „mamynka“ (maminkovských fór znalí chápou, proč je tam Y), která má za středobod života své dítě a nic kolem toho neexistuje. A že pak po roce nebo dvou bude moje slovní zásoba na úrovni „papala, kalala, hají, hačí, hopa“ atd.

Spousty věcí jsem se musela vzdát a nějak mi nechyběly, ale odmítala jsem se vzdát ostatních rolí, které jsem chtěla zastávat. Mezi mnohými třeba role milenky, na kterou tak často matky v mém okolí zapomínaly a mně to nedávalo smysl. Ale musím říct, že jsem se bála opravdu zbytečně. Potřebu svého prostoru a sdílení i ostatních rolí jsem měla pod kůží hodně silně. Potřebovala jsem čas pro sebe, čas pro Váju, čas pro práci a čas pro vztah. Jen tak jsem byla a jsem schopná fungovat. Jakmile některá část výrazně převážila, poznala jsem to na sobě. Postupně jsem se to učila rozeznávat zavčasu a tomu podráždění předcházet. Pravda, ne vždy se to daří, ale dělám to nejlepší, co umím.

A co Tvá rovnováha? Máš čas pro sebe? Na své koníčky, potřeby, sny, cíle? Pokud ne, je nejvyšší čas s tím začít… Třeba tím, že si dovolíš prožít některou ze říjnových sobot na semináři v ženském kruhu a dopřeješ si Laskavý dotek.

Komentáře